Proč Misabyred vzniklo

Kreslím od malička

Bavilo mě to. Naplňovalo. Budovala jsem si svůj styl.

A poslouchala, že takhle přece lidi nevypadají. „Vždyť má moc dlouhý nohy." Přiznám se, že tohle se neposlouchalo snadno. Odrazovalo mě to. Začala jsem se snažit, aby to bylo „správně". Aby to zapadlo do škatulky a někdo mě za to pochválil.
Kreslila jsem míň a míň. Přestat kreslit jsem ale neuměla. Nešlo to. Takže jsem kreslila dál, jen jsem míň experimentovala a chtěla, aby to bylo hned dokonalé.
Trvalo mi roky pochopit, že o tu dokonalost vůbec nejde. Že jde o můj pohled a mou interpretaci. Pořád se to učím.

Dlouho jsem snila, že se tím budu živit

Že to dám ven a předám dál. Několikrát jsem se rozběhla a pokaždé to nějak vyšumělo. Když to mělo jít do světa, byla jsem už jinde a to staré mi nepřišlo dost dobré.
Dlouho jsem si myslela, že je to moje chyba. Dneska vím, že to jen ještě nebylo ono. Nebylo to moje.

Ono to přišlo loni na konci května

V sedm ráno jsem otevřela newsletter od Michelle Loosekot. Byl v něm tip na vizuální deník od Dannyho Gregoryho. Chytlo mě to okamžitě. Šla jsem to zkouknout na YouTube i Instagram a najednou všechno zapadlo.
Vždyť tohle dělám celou dobu. Nepíšu si deník ve větách. Ale mám roky kreseb, útržků textů písní a čmáranic po okrajích. Stopy. Vzpomínky, které nejsou uložené ve fotkách v telefonu, ale v tom, jak jsem ten den viděla svět. Jenom jsem tomu do té chvíle neuměla dát jméno.

Misabyred není o deníku jako takovém

Nemusíš si zakládat nový sešit ani si blokovat hodinu denně. To by byla jenom další věc na tvém seznamu a těch máš dost.
Jde o to přidat si vizuální stránku kamkoliv. Do poznámek. Do seznamu úkolů. K receptu na buchty. Na kalendář na lednici. Jedna samolepka u úkolu, který tě děsí, a najednou se u něj na chvíli zastavíš.

Papír má sílu uklidnit, inspirovat a připomenout, co je pro nás v životě důležité. A ty na to nemusíš umět kreslit ani nic mít. Stačí začít.

A tohle mě přivedlo k tobě

Kdysi jsem doučovala matematiku. Šla mi a bavilo mě vysvětlovat ji ostatním. Pořád dokola jsem slýchala „já to neumím, nejde mi to". A skoro nikdy to nebyla pravda. Většinou to jen bylo špatně vysvětlené. Stačilo jít o krok dál nebo to vzít z jiné strany a najednou to cvaklo.

To, co jsem doopravdy učila, nebyla matematika. Byla to důvěra, že na to má. S kreslením je to úplně stejné.

„Já ale neumím kreslit."

Já vím. Tohle slyším ze všeho nejčastěji. A skoro nikdy to není pravda. Jen to nikdo pořádně nevysvětlil. (Napsala jsem o tom celý článek.)

Ale ty teď nic z toho nepotřebuješ. Proto dělám samolepky. Nemusíš umět nic. Odlepíš, nalepíš a ta stránka je najednou tvoje. A pak jednou, možná za měsíc, vezmeš tužku a přikreslíš k tomu čáru. Nejde o to, aby to bylo hezké. Jde o to, že se u toho na chvíli zastavíš.

„Díky deníku jsem pochopila, že opravdu stačí slovo, smajlík, který není dokonalý, ale zastavím se, zamyslím a opravdu to má velký význam. Prvně jsem to nechtěla ani sdílet, ale pak jsem si řekla, že to tak zrovna mám být. A je to moje."

Lenka, napsala mi poté, co si po mých příspěvcích na Instagramu založila vlastní kreativní deník

Přesně o tomhle to je. A Lenka to řekla líp než já.

Kde jsem teď

Úplně na začátku. V eshopu je zatím pár autorských motivů. Kusové samolepky, třpytivé a holografické archy, náladová srdíčka a obrázky do rámečku. Třeba print Jednou bohyně, vždycky bohyně, který o všech podobách ženy říká přesně to, co sama cítím.

A pak srdcová věc, můj kreativní deníkový box. Poskládala jsem do něj všechno, co potřebuješ pro první stránky, i návod, co s tím. Přesně pro tu chvíli, kdy chceš začít, ale nevíš jak.

Nebudu předstírat, že tu mám všechno. Nemám. Ale vím, kam to jde. Chci dělat nástroje, díky kterým si dovolíš tvořit, i když si myslíš, že to neumíš. A nezůstane to u samolepek.

Jestli jsi tady teď, jsi u toho od začátku. To mě těší asi nejvíc.

Míša

→ Nevím, jak začít → Prohlédnout samolepky → [Chci vědět, co přibude]