Co je kreativní deník (a proč si nevzpomínáš na loňský červenec)

Kreativní deník spojuje psaní s obrazem. Nemusíš u toho umět kreslit — a nemusíš si kvůli němu ani nic zakládat.

Zkus si teď vzpomenout na loňský červenec. Ne na dovolenou. Na obyčejný čtvrtek. Co jsi ten den dělala. Co tě naštvalo. Co ti udělalo radost. Nic, viď?

U mě to nejvíc udeřilo s narozením dětí. A poprvé naplno právě v létě. Přes rok tě ještě něco drží. Školka, kroužky, pracovní týden. Jakýs takýs rytmus. Ale přijdou prázdniny a to poslední rozdělení se rozpustí. Není všední den ani víkend. Není pondělí ani neděle. A při dnešním počasí skoro ani není poznat, jestli je léto, nebo zima. Jedna litá hmota, ve které jeden den vypadá úplně stejně jako ten před ním.

Začala jsem se v tom pomalu ztrácet.

Protože roky se nezkracují. Jen se slévají. A tady je ta nepříjemná část: děje se to právě teď. Tenhle týden se právě mění v tu beztvarou hmotu, ze které si za rok nevytáhneš nic.

Deník je stará odpověď. Tak proč nefunguje?

Tohle není nový problém a lidstvo na něj má odpověď starou stovky let. Piš si. Jenže ono to není tak jednoduché. Já si deník psávala až do střední. A pak jsem přestala. Protože mě u psaní začali vídat rodiče a bylo mi to strašně nepříjemné. Bála jsem se, že si to přečtou.
Tak jsem přešla ke kreslení. A ke kresbám jsem si začala připisovat texty písní, útržky myšlenek, kousky vymyšlených příběhů. Vypadalo to jako fantazie, ale ve skutečnosti to zrcadlilo přesně to, co jsem zrovna prožívala. Jen to nikdo nepoznal.
Dělala jsem to roky, aniž bych tomu nějak říkala. Až loni v létě mi někdo řekl: „vždyť ty si vedeš kreativní deník.“ Tak tomuhle se to říká! :)

Kreativní deník. Někdy taky vizuální deník. A já ho vedla dávno předtím, než jsem to slovo vůbec znala.

Co je kreativní deník

Kreativní deník je sešit, kde slovo a obraz stojí vedle sebe jako rovnocenní parťáci.

Píšeš do něj. A zároveň kreslíš, lepíš samolepky, vkládáš fotky, vstupenky, útržky, kousky obalů, které by jinak skončily v koši. Klasický deník je hlavně o textu. Diář o kolonkách a termínech. Kreativní deník nemá pravidla vůbec žádná. Jedna stránka je jedna věta a čmáranice. Druhá barevná exploze přes dva archy. Obojí platí.
Možná jsi na něj narazila i pod jinými jmény: art journal, visual journal, výtvarný deník.

A nejsi první. Leonardo da Vinci měl sešity, kde se náčrty vynálezů proplétaly s osobními poznámkami. Frida Kahlo si vedla deníky plné maleb i zápisků. Charles Darwin si na cestě kolem světa zapisoval každý detail toho, co viděl. A hned vedle si to nakreslil, protože samotná slova mu nestačila. Ani jeden z nich neřešil, jestli je stránka hezká.

Což mě přivádí k větě, kterou teď nejspíš myslíš.

„Jo, ale já neumím kreslit"

Slyším ji nejčastěji ze všech. A mám na ni odpověď, která není z mojí hlavy. Na Univerzitě Waterloo dali lidem seznam slov. Jedni si je měli vypsat. Druzí nakreslit. Pak měli za jednu minutu vybavit, kolik si jich pamatují.

Nakreslených slov si vybavili často víc než dvakrát tolik.

Vědci to zkoušeli rozbít. Postavili proti kreslení všechno, co znali — představování si obrázku v hlavě, prohlížení hotových obrázků, dokreslování stínů k napsaným písmenům. Kreslení pokaždé vyhrálo.
A teď ty dvě věci, kvůli kterým to píšu: 1) Na kvalitě kreseb nezáleželo. Výhodu měl každý, bez ohledu na výtvarný talent. 2) Fungovalo to i tehdy, když měli na kresbu jen pár vteřin.

Poctivě dodám, že vědci to zkoušeli na seznamech jednotlivých slov, ne na vzpomínkách na středeční odpoledne. Takže to není důkaz, je to indicie. Ale je to indicie, která přesně sedí s tím, co znám ze své vlastní zkušenosti.

Takže ne. Neumět kreslit není překážka. Je to jen věta, kterou sis o sobě zvykla říkat. Kdo kreslí hůř, má z toho úplně stejně jako ten, kdo kreslí dobře. Možná i víc, protože se u toho nesnaží.

A já to znám na sobě. Když si u zápisku načmárám, že sedím na kafi, nebo jen sešit a tužku, přesně vím, kde jsem byla a co jsem dělala. Zbytek si dočtu ve větě vedle. A pak jsou obrázky, které nesou celou emoci samy. Vzpomínám si na kresbu ženy, kterou jsem kdysi malovala pro kamaráda, abych mu udělala radost. Dodnes, když ji vidím, mi tělo zaplaví přesně ten pocit, co jsem u toho měla. Roky zpátky, a je tady celý.

A když se ti nechce ani ta čmáranice? Nalep samolepku. Obraz na stránce je obraz na stránce.

A teď to nejlepší: nemusíš si nic zakládat

Tohle mi trvalo nejdéle pochopit.

Kreativní deník je jen jedna podoba něčeho většího. Přidat obraz ke slovům. A je úplně jedno, do čeho píšeš. cenný.

• Máš diář? Nalep k víkendu, který stál za to, jednu samolepku. Za rok uvidíš na první pohled, které měsíce byly plné.
• Vedeš si deník vděčnosti? Přidej k větě malý obrázek toho, za co jsi vděčná.
• Jedeš bullet journal? Nech si strukturu, kterou máš ráda, a rozsviť ji barvou.
• Čtenářský deník, deník miminka, cestovní zápisník, poznámky z terapie? Všude to funguje stejně.

Žádná koupě. Žádné rozhodnutí, že „od pondělí začínám tvořit". Otevřeš, co už máš doma, a nalepíš jednu věc.

Třicet vteřin a jsi uvnitř.

🔒 Bojíš se, že ti do deníku někdo nakoukne? Já to řešila roky. Nejjednodušší trik: přebal ho do obalu od nějaké obyčejné knihy. Na poličce mezi ostatními úplně zmizí a nikoho nenapadne ho otevřít. Deník má být místo, kde si můžeš dovolit být úplně bez cenzury. A to jde jen tehdy, když víš, že ho nikdo nečte.

Jak vypadá jedna stránka

Neexistuje správně a špatně. Pár věcí, co fungují mně:

• Jedna věta a obrázek. „Dnes jsem si poprvé udělala domácí cappuccino" a k tomu kresbička šálku. Nebo samolepka.
• Koláž vzpomínek. Vstupenka, fotka, poznámka „nejlepší smích od začátku léta".
• Moodtracker. Řada ikon, které si každý den vybarvíš podle nálady. Za měsíc uvidíš svůj rok v barvách.
• Sběratelská stránka. Etikety, útržky, lístky. Nic nepiš, jen lep. Taky se počítá.

Pět minut stačí. Nejlíp to funguje, když si to přilepíš k něčemu, co už stejně děláš — k ranní sklenici vody, k odpolední kávě, k deseti minutám, kdy děti konečně usnou.

[OBRÁZEK: moodtracker vybarvený tvojí paletou]

Deník, diář, bullet journal, kreativní deník

Když otevřeš starý diář, uvidíš odškrtané úkoly. Klasický deník ti nabídne odstavce. Ani jedno ti ten den nevrátí.

Stránka, na které je vedle věty i obraz, ano.

Začni dnes. Trvá to čtyři vteřiny

1. Vezmi sešit, který už máš. Ideálně ten „moc hezký na to, abych do něj psala". A první stránku klidně rovnou zkaz, ať je po strachu.
2. Napiš jednu větu o dnešku. Klidně „Dneska mi to nešlo."
3. Přidej jeden obraz. Kresbu, samolepku, nalepený lístek, barevnou skvrnu.
4. Zavři to a jdi si po svém. Zítra zase. Nebo za týden. Nikdo tě nekontroluje.

Když se ti nechce kreslit — stává se to i mně — pomůžou samolepky. Kreslím je sama, ručně, takže do deníku vneseš rukopis, který nemá nikdo jiný. A do rozečtené stránky se vždycky trefíš s magnetickou záložkou.

Za rok si tuhle otázku položíš znovu.

A tentokrát otevřeš stránku, kde je jedna věta, jedna čmáranice a nalepený lístek z kavárny — a vybaví se ti ten den celý. Ne proto, že by ta stránka byla hezká.

Ale protože existuje.

„Tvůj deník nemusí být dokonalý, aby byl tvůj."

Čti dál:

👉 Napiš mi, co ti z toho zůstalo v hlavě — info@misabyred.cz. A klidně i téma, o kterém by sis chtěla přečíst příště.
Míša

P.S. Mně někdo to slovo dal až loni v létě. Tobě ho dávám teď. Nemusíš roky čekat, až ti někdo řekne, že to, co děláš, má jméno.

Zdroj: Wammes, Meade & Fernandes (2016), The drawing effect: Evidence for reliable and robust memory benefits in free recall, Quarterly Journal of Experimental Psychology.