Proč si myslíš, že neumíš kreslit (a proč to není pravda)

Zeptej se dospělých, jestli umí kreslit. Skoro každý řekne, že ne. Zeptej se pětiletých dětí. Ruku zvednou všechny.
Někde mezi tím se něco stalo. A není to talent.

Kde se ta věta vzala

Někdy kolem devátého roku se dítěti změní zadání. Do té doby kreslí, aby něco řeklo. Dům má čtyři okna, protože domy mají okna. Máma je největší, protože je nejdůležitější. Nikdo to neřeší.
A pak přijde zlom. Dítě začne chtít, aby to vypadalo jako doopravdy. Začne se srovnávat se spolužáky. Je na sebe kritické. A když výsledek neodpovídá tomu, co má v hlavě, přestane.
Tenhle propad je popsaný a předvídatelný. Kresby se v tomhle věku zmenšují a ztuhnou. Většina lidí se odsud dál nedostane. Takže dospělý člověk kreslí zhruba jako deváťák. Ne proto, že by neměl schopnosti. Proto, že tam skončil.

Nikdo neřekne „já neumím číst", protože se v deváté třídě přestal učit číst. U kreslení to říkáme úplně běžně a nikomu to nepřijde divné.

A pak je tu druhá věc. Někdo ti to řekl.

Mně to bylo: „Vždyť má moc dlouhý nohy."

Nebylo to myšlené zle. Byl to jen něčí názor na to, jak má postava vypadat. Jenže já jsem si z toho vzala něco jiného. Že to dělám špatně. A tak jsem se začala snažit, aby to bylo správně. Míň jsem experimentovala. Chtěla jsem, aby to bylo hned dokonalé. To je ten paradox. Šlo přece o představivost. Tam z podstaty věci žádná správná odpověď neexistuje. A stejně jsem se roky snažila trefit cizí měřítko.
Ta kombinace, přerušený vývoj v devíti letech a cizí názor v nesprávnou chvíli, nám do hlavy vsadila myšlenku, která vůbec není naše.

Co říká výzkum. Chyba není v ruce.

Tady to začne být zajímavé.

Psychologové Dale Cohen a Susan Bennett zkoumali, kde přesně vzniká chyba, když člověk kreslí podle předlohy. Rozebrali čtyři možné příčiny. Špatné vidění předmětu, špatné rozhodnutí co zakreslit, nešikovnou ruku a špatné vidění vlastní kresby.
Vítěz je jasný a je to překvapení. Hlavní příčinou je, že se kreslíř opře o to, co o předmětu ví, místo o to, jak předmět doopravdy vypadá. Ruka je až daleko za tím.

Zkus si to. Nakresli oko.

Skoro určitě jsi nakreslila značku pro oko. Mandli s kolečkem uprostřed. Symbol, který máš v hlavě od dětství. Ne oko, které máš před sebou.

To je celý ten problém. Nekreslíme, co vidíme. Kreslíme, co si myslíme, že tam je.

Dobrá zpráva

Když je problém ve vidění, a ne v ruce, znamená to jedinou věc. Jde to naučit. Není to vloha. Je to technika, jako řízení auta nebo psaní na klávesnici. Chce to čas a nestane se to samo. Nebudu ti tvrdit opak.
Ale rozdíl mezi „nemám na to talent" a „nikdy jsem se to neučila" je propastný. To první je rozsudek. To druhé je informace.

A teď to hlavní. Ty to možná vůbec nepotřebuješ.

Protože otázka nezní, jestli umíš kreslit. Otázka zní, jestli se u toho na chvíli zastavíš. Když si k poznámce přidáš obrázek, samolepku nebo čmáranici, ta myšlenka zůstane. Vrátíš se k ní. Není to jen další řádek, který zítra přepíšeš.

A na tohle nepotřebuješ umět vůbec nic.

Proto dělám samolepky. Ne jako náhradu za kreslení. Jako první krok pro člověka, který si zatím netroufne udělat čáru. Nalepíš a máš to. A pak, možná za měsíc, k té samolepce přikreslíš čárku. A za rok zjistíš, že kreslíš.

Nezačínáš od kreslení. Začínáš od zastavení. To kreslení si přijde samo.

Nechceš si to zkusit? Napsala jsem návod, jak na to za dvě minuty, a nic k tomu nepotřebuješ.

Zdroje: Cohen, D. J., & Bennett, S. (1997). Why can't most people draw what they see? Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 23(3), 609–621. Lowenfeld, V., Creative and Mental Growth.